Aktuálně

O projektu

Ženy umělkyně

Umělecká kritika

Umělecké vzdělávání

Genderové reflexe

Populární kultura

Neznámá území českého moderního umění

Genderové reflexe



Ženská umělecká emancipace a(nebo) státní propaganda?

Příspěvek ze IV. sjezdu historiků umění v Brně konaného 13. - 14. 9. 2012 (více viz www.dejinyumeni.cz) se zabývá rolí ženského umění pro státní reprezentaci prvorepublikového Československa, akcent klade především na dobu po propuknutí hospodářské krize a nastupujícího nebezpečí fašismu. Mezinárodní aktivity českých umělkyň – dílem díky angažovanosti Kruhu výtvarných umělkyň, dílem díky individuálním aktivitám jednotlivých umělkyň či kurátorek – se totiž v meziválečné době těšily podpoře ze strany oficiálních československých politických a kulturních orgánů. Zmiňme alespoň Výstavu čsl. umělkyň v Buenos Aires z roku 1930, Výstavu moderního umění československých žen, která se konala jako jeden z podniků mezinárodního ženského sjezdu v Sofii v roce 1936, účast československých umělkyň na výstavě v pařížském Jeu de Paume Les Femmes Artistes de l’Europe v roce 1937, nebo „malodohodovou“ Výstavu výtvarných umělkyň jihoslovanských, rumunských a česko-slovenských, jež i s katalogem ve francouzštině během roku 1939 putovala z Prahy do Bělehradu, Lublaně, Záhřebu, Bukurešti a Kluže. V napjaté době předcházející Mnichovu a začátku druhé světové války měly tyto výstavy nejen umělecký, ale také politický potenciál, neboť byly výrazem nadnárodní solidarity mezi ženami i mezi ohroženými národy. Je přitom pozoruhodné, že to bylo „ženské umění“, které bylo do posledního okamžiku před vypuknutím války jistou spojnicí mezi českou a zahraniční uměleckou scénou. Tyto výstavy přitom zůstávají neznámou kapitolou v dějinách českého moderního umění. Příspěvek chce odkrýt společenské, politické a umělecké okolnosti vzniku, recepce a kritické reflexe těchto výstav a ukázat jak byla v meziválečné době ženská umělecká emancipace využívána k propagaci masarykovské demokracie a jak dvojsečné toto propojení se státní a národní reprezentací bylo pro samotné umělkyně.

Civilized Woman: Czech Functionalism and the Cultivation of “Femininity”

The essay focuses on gender politics of Functionalist "factory aesthetics" during the First Czechoslovak Republic (1918-1939). While analyzing a number of examples of anti-ornamental and utilitarian style and its theory, it shows that the discourse of Czech Functionalism was strongly gender biased. Special attention is paid to the Functionalist work of Czech women artists working in the field of textile design who were among the first to challenge orthodox ideology of standardization and uniformity.

„Odlišné“ telá v budovateľskej stratégii 50. rokov 20. storočia

Text Jany Oravcovej sa venuje problému reprezentácie žien začiatku 50. rokov 20. storočia na Slovensku a prostredníctvom dobovej vizuálnej kultúry sa snaží sa poukázať na skutočnosť, že každá reprezentácia je konštruovaná na pozadí spoločensko-historických udalostí, teda nie je nestrannou, apolitickou aktivitou, ale činnosťou prepojenou s politickými záujmami. Prostredníctvom konceptu emancipácie zameraného na zrovnoprávnenie, pracovné a spoločenské zaangažovanie žien mimo privátnej sféry, analyzuje postavenie žien „nového typu“, ktoré sa pod vplyvom sovietskeho vzoru podieľajú na budovaní priemyselne a poľnohospodársky vyspelejšej spoločnosti. Na pozadí reprezentácií žien 19. storočia, na ktorých sú ženy odchádzajúce od svojej rodiny za prácou zobrazené ako kreatúry a stávajú vhodným námetom karikatúr (H. Daumier), sa snaží upozorniť, že koncept emancipácie začala realizovať moderná kapitalistická spoločnosť avšak s tým rozdielom, že jeho realizácia prebiehala vo vnútri a prostredníctvom súkromnovlastníckych vzťahov. Ak reprezentácie 19. storočia sa podieľali na procese, ktorý ženy triedil a určoval, ktorá podľa dobových kritérií a pracovných úkonov je ženou, a ktorá už nie, reprezentácie žien 50. rokov 20. storočia sa rovnako podieľali na mocenských mechanizmoch socialistickej propagandy, ktorá zaručovala žene rovnoprávnosť v zmysle rovnosti (t.j. bez rešpektovania jej fyzických predpokladov).

Ženy s dlátom v ruke

Studie se obrací k genderovým problémům v oblasti sochařství. Sleduje, jak se od doby G. Vasariho až do druhé poloviny 20. století formoval a posiloval androcentrismus tohoto výtvarného oboru a jakou roli v tomto procesu sehrála historiografie umění. Sochařství totiž její přední představitelé již od dob renesance tradičně nazírali jako typicky "mužskou" profesi vyžadující fyzickou sílu pro "boj" s nepoddajným materiálem, pro něž ženy nemají předpoklady. Autorka textu s touto premisou polemizuje a odhaluje složité mocenské a institucionální mechanismy, které za touto genderovou "dělbou práce" v západním uměnovědném diskurzu stojí.

Výstavy "ženského umění" a mezinárodní reprezentace československého státu

Příspěvek se věnuje novému fenoménu „ženského umění“ a jeho roli na prvorepublikové výtvarné scéně a v rámci dobové kulturní politiky vůbec. Na jedné straně si všímá upozaďování a degradace ženských uměleckých aktivit dobovou kritikou a avantgardními intelektuálními kruhy a na druhé straně toho, jak ty samé aktivity byly oficiálními strukturami využívány jako doklad emancipace českých žen a pokrokovosti meziválečného Československa, a to i na mezinárodní úrovni.

Mechanické, sexuální a socialistické tělo v díle Karla Teiga

Text se věnuje genderově orientované interpretaci díla předního českého teoretika umění a architektury meziválečné doby Karla Teiga a přehodnocuje pohled na českou avantgardu obecně. Esej se soustředí na tři fenomény, které v Teigově názorech hrály klíčovou roli: technologii, sexualitě a politice.

Les femmes artistes d'aujourd'hui

Text Martiny Pachmanové se věnuje otázce, jak umělkyně mezi válkami přispěly k proměně postavení žen v české kultuře a společnosti, jak se podílely na formování českého moderního umění a zvláště pak na procesu jeho internacionalizace, a současně se pokouší zmapovat důvody jejich absence v kanonizovaných a nadále genderově jednostranných dějinách umění. Na základě analýzy konkrétních případů spolupráce českých a zahraničních umělkyň mezi lety 1918 až 1939 se autorka rovněž zamýšlí nad problémem, který je pro genderově kritické čtení dějin moderního umění klíčový: a sice, jak diskriminují zavedená kritéria „modernosti“ umění, které bylo po léta s opovržením a plošně označováno za l’art feminin, a jaké jiné metody je možné volit, aby se stal diskurz modernismu genderově pružnější. (V angličtině.)

Žena umělkyně v pasti pozitivismu

Recenze knihy Žena umělkyně na přelomu 19. a 20. století (2005) z pera Martiny Pachmanové.

Proměny a tabuizace mateřství

Text Martiny Pachmanové na základě analýzy řady vizuálních zobrazení z konce 19. a začátku 20. století hledá odpověď na otázku: jak souvisí mateřství s modernitou a proč bývají nazírány jako neslučitelné kategorie. Věnuje se proměnám významu a zobrazení mateřství v českém moderním umění. Zabývá se tím, jak bylo mateřství coby tradované naplnění ženského údělu využíváno jako mocný patriarchální nástroj bránící profesionalizaci a uznání žen v umění. Zároveň mapuje transformaci obrazů mateřství v dílech českých umělců a umělkyň – od Tragedie ženy od Anny Costenoblové přes postavy Velké Matky v dílech českých symbolistů až po tabuizaci reprezentace mateřství, jíž se avantgarda vymezovala nejen vůči sentimentální lyrice, ale především vůči rodičovské autoritě (pojímané v doslovném i metaforickém smyslu) a samotné buržoazní instituci rodiny.

Mezi mizogynií a avantgardou

S tím, jak se na sklonku 19. století proměňovala role ženy v evropské společnosti a sílily ženské emancipační snahy, stával se fenomén „ženství“ novým a aktuálním tématem pro badatele z řad psychologů, antropologů, lékařů, ale i historiků. Tento fenomén se těšil výjimečné pozornosti zvláště v německých vědeckých kruzích. Pohlédneme-li na množství knižních titulů, které němečtí badatelé od šedesátých let 19. století věnovali ženě a „ženské otázce“, lze hovořit téměř o posedlosti. Diskuse o pohlavní odlišnosti a kulturní, politické a společenské úloze žen a mužů se před přelomem století zásadně dotkla i dějepisu umění. K těm, kteří se ve svých pracích zabývali otázkou ženské umělecké kreativity a přispěli k formování či upevnění mnoha sexistických předsudků o umělecké tvorbě obou pohlaví, patřil v německých kruzích například Karl Scheffler. Text se soustředí na práci, která „schefflerovskou“ tradici psaní o ženách v umění v jistém ohledu završila - analyzuje rozsáhlou knihu německého historika umění Hanse Hildebrandta z roku 1928 Die Frau als Künstlerin (Žena jako umělkyně). Jejím prostřednictvím autorka textu Martina Pachmanová ukázuje na zvláštně ambivalentní přístup představitelů moderního umění ke „druhému pohlaví“ a k ženské emancipaci vůbec. Schizofrenní oscilování mezi radikálním avantgardním myšlením a mizogynií se totiž netýkalo jen Hildebrandtovy publikace, ale je v mnoha ohledech symptomatické pro samotný projekt evropského modernismu.