Aktuálně

O projektu

Ženy umělkyně

Umělecká kritika

Umělecké vzdělávání

Genderové reflexe

Populární kultura

Neznámá území českého moderního umění

Žena v moderní karikatuře a volební právo žen


Žena v moderní karikatuře a volební právo žen

Martina Pachmanová


„Věřte milostivá, že ženu zpátečnickou nelze o pravdě přesvědčiti. Ženu takovou jest možno ve jménu pravdy jedině znásilniti…!“ (Zdeněk Kratochvíl, Šibeničky, 1918)

"Satira je projev mužné odvahy..." (S. T., Čin, 1929-30)

Humor je silnou zbraní v dobách nesvobody. Již Michail Bachtin ve svých studiích smíchu a masopustního veselí odhalil, že smích ve středověku fungoval jako neoficiální, ale velice účinný a osvobozující protest proti tehdejší ideologii – proti náboženské askezi, útlaku a zastrašování. Humor a smích tehdy pochopitelně vycházely ze strany utlačovaných, nikoli ze strany vládnoucí církve, a jako takové se od té doby v západní kultuře staly prostředkem revolty a možným zdrojem ohrožení pro ty, kteří byli jejím terčem. Bachtin přitom neodlišuje mezi smíchem mužů a žen – podobně jako v pozdějších dobách útlaku, jej chápe jako genderově neutrální prostředek k demaskování utlačovatele.

Co se však stane, když si zbraň humoru, grotesky vezme do ruky ten, kdo je u moci? O čem svědčí zesměšňování utlačovaných ze strany utlačovatelů? Humor se od poloviny 19. století stal nedílnou součástí moderní kultury; do tzv. vysokého umění sice příliš nezasahoval, ale mnoho moderních umělců se vedle své výsostně umělecké kariéry věnovaly i „populárním“ žánrům, včetně karikatury a kresleného humoru. Jejich terčem byla církev, doboví politici a nejrůznější aktuální politická témata, instituce i jednotlivci a nadto dokonce samotná „instituce“ umění. Jedním z nejoblíbenějších a nejfrekventovanějších témat byla žena. V době, kdy se ženy poprvé v historii začaly brát za svá práva, se tzv. ženská otázka odrazila i v zájmu karikaturistů a humoristů všeho druhu, a to stejně intenzivně, jako ovlivnila zájem dobových lékařů, psychologů, psychiatrů, historiků a kritiků. Proměňující se role ženy ve společnosti byla pro jedny důvodem ke spokojenosti, pro jiné důvodem k neklidu a nervozitě. Kdo je to žena? Jak se liší od muže? Co vypovídá její tělesné a biologické uspořádání o její úloze ve společnosti a kultuře? Může žena ve veřejném životě dokázat totéž co muž? A může být vůbec do veřejného prostoru a do věcí veřejných připuštěna?

O tom, že karikatura zdaleka nebyla v době rodící se moderní kultury vnímána jen jako prostředek pobavení, ale že ji byl připisován význam sociální a jako taková se na pozadí „ženské otázky“ stala i objektem vědeckého zkoumání, dokládá obsáhlý svazek Die Frau in der Karikatur (Žena v karikatuře) z pera německého spisovatele, kulturního historika a sběratele Eduarda Fuchse. Tato kniha, poprvé vydaná v Mnichově v roce 1906, nese příznačný podtitul Sozialgeschichte der Frau (Sociální dějiny ženy). Fuchs v předmluvě k prvnímu vydání na jedné straně vyzdvihuje karikaturu a satiru jako manifestaci světového ducha a zrcadlo společnosti, jež dokáže komplexně postihnout veškeré nuance oné „Frauenfrage“, „nejdůležitějšího problému velké společenské otázky“ současnosti.1) Karikaturu přitom pojímá jako způsob, jak „ryze vědecky osvětlit a rozebrat pojem ‘Žena’ a rovněž přísně historicky na charakteristických příkladech ukázat, jak se veškeré otázky a spory kolem tohoto pojmu rozehrály v karikatuře nejrůznějších zemí a dob.“2) Fuchs tedy pojímá karikaturu jako svého druhu vědecký nástroj k objasnění ženy a ženství.

Je přitom příznačné, jak tematicky člení svou knihu. Na jedné straně se opírá o tradiční ikonografické modely ženství – žena zamilovaná, stará panna, vdova, manželka, koketa, žena prudérní, žena-Minotaurus, prostitutka. Na druhé straně však reflektuje rovněž témata, která na přelomu 19. a 20. století byla pro diskuse kolem ženské emancipace klíčová a která jsou i v knize příslibem narušení stereotypního vnímání ženy v modalitě světice – kurtizána: např. moderní ženská móda a módní reforma či ženská povolání.3) Ve svých komentářích k vývoji karikatury ženy však přesto nezapře, že to, co nazývá „sociálními dějinami ženy“ je totožné s mužským pohledem na ženu a že tradiční ženská ikonografie nakonec svazuje nejen uváděné karikatury komentující ženské emancipační snahy, ale i jeho vlastní interpretace. Žena v karikatuře je pochopitelně ženou v mužské karikatuře. Jako taková je ale ze současného pohledu i dílčí sondou do sociálních dějin mužů – do jejich smýšlení o „druhém pohlaví“, o jejich touhách i obavách, moci i slabosti.

V české moderní kultuře rostla obliba karikatury od poloviny 19. století.4) Největšího rozvoje však došla až v prvních dvou desetiletích 20. století, kdy se tento žánr rozšířil ze specializovaných humoristických časopisů i na stránky denního tisku a kdy se do „služeb“ karikatury dala také řada vynikajících českých umělců. A také v českém prostředí se velice brzy mezi nejfrekventovanější témata dostala ženská otázka, jejíž význam pro vývoj karikatury rostl s tím, jak sílila ženská emancipace. Na pozadí boje o zavedení volebního práva pro ženy, což byl pro české zastánce rovnosti mezi pohlavími ústřední bod jejich úsilí, se také česká karikatura žena brzy zpolitizovala. Volební právo žen v karikatuře přitom logicky kulminovalo poté, co byla do českého zemského sněmu zvolena historicky první žena – Božena Viková-Kunětická (1912) a co poté pod tíhou První světové války byla i česká společnost nucena přehodnotit roli žen a mužů ve společnosti.

Po vzniku samostatného Československa v roce 1918, kdy bylo ženám přiznáno volební právo,5) se strany českých humoristických časopisů začaly plnit nejrůznějšími satirickými reakcemi na tuto událost. Jak ukazuje několik ukázek z časopisu Šibeničky, které v inkriminované době 1918-1919 redigoval autor mnoha humoristických literárních děl Eduard Bass, většina karikaturistů své reflexe volebního práva pro ženy nadále stavěla na tradičních genderových klišé, jež emancipační snahy pokrokových českých žen i mužů spíše podkopávaly. Žena pro ně zůstávala bytostí hloupou, nevzdělanou a nadto svolnou, ba frivolní a její činnost na poli politiky a věcí veřejných tak byla apriorně diskvalifikovaná jako trapná snaha vyrovnat se mužům.

Když se v lednu 1919 v Národním shromáždění československém diskutovala ženská otázka, poslanec Antonín Němec prohlásil: „Myslím, že netřeba nám míti obav před ženami zrovnoprávněnými, jest nám více obavy míti před ženami, které nemají žádných jiných povinností, než starati se pouze o rodinu, anebo, když jsou z vrstev majetných, o svou zábavu, o svou kratochvíli, kdy život jejich není naplněn žádným hutnějším obsahem, když jest jim neznáma solidarita národní, solidarita sociální, když všechno to neznají. Tam jest v pravdě obava vždycky na snadě, že se stane nástrojem reakce. […]  Před zpolitisovanými ženami netřeba nám míti strachu, nýbrž naopak, čeho se máme báti, jest před ženami indifferentními, před ženami, které nemají nejmenšího zájmu na veřejném životě, poněvadž pro něj nebyly vychovány.“6) Byly to tedy tyto indiferentní ženy, do nichž se ve svých satirách na ženskou emancipaci strefovali karikaturisté Šibeniček? Nebo za jejich kresbami bylo spíš jejich přesvědčení, že žena je na rozdíl od muže bytostí neměnnou a věčnou a že na této věci nezmění nic žádný zákon či ústava?

Dobové satirické kresby, které si braly na paškál ženské volební právo, téměř výhradně zesměšňovaly ženy. Karikatury, které by byly namířeny proti konzervativním poslancům, klerikálům a bigotním zastáncům starých patriarchálních pořádků, jež ideál ženy spatřovali v submisivní a nemyslící bytosti určené k reprodukci, na stránkách Šibeniček a jiných humoristických časopisů vycházejících na přelomu desátých a dvacátých let 20. století nenajdeme. Žena jako objekt karikatury byla totiž zárukou popularity. Nejenže totiž politické otázce ženské emancipace nadále mohla propůjčovat to, po čem čtenáři humoristických časopisů (mezi nimi převažovali muži) nepřestávali toužit – dávku erotiky, ale také dávala mužům neotřesitelný pocit intelektuální a mocenské nadřazenosti. Je-li však satira namířena proti slabšímu a využívají-li její aktéři své vlastní politické a ideologické převahy, přestává být satirou revoltující a stává se z ní služebník moci.


Poznámky:
1) Eduard Fuchs, Die Frau in der Karikatur, München 1906, s. V.
2) Ibid.
3) Fuchsova práce přináší pozoruhodné příklady dochované karikatury na rytinách z 16. či 17. století, meritum jeho sebraného materiálu je však doba moderní – 19. a začátek 20. století, kdy se karikatura a kreslené satirické obrázky také díky reprodukčním technikám stávaly stále oblíbenějším výtvarným žánrem.
4) První český satirický časopis Brejle začal vycházet v roce 1849. V roce 1858 pak vyšlo ve vydavatelství J. R. Vilímka první vydání Humoristických listů, které skončily v roce 1863. 
5) Volební právo žen bylo zaručeno ústavou v roce 1920.
6) Přepis projevu viz Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna: www.psp.cz/eknih/.